Česko-americký psychiatr, výzkumník a vizionář Prof. MUDr. Stanislav Grof byl hostem Léčivého divadla. Po představení „Chlapec, který viděl pravdu“ se rozpovídal o svém soukromí i o svých vzpomínkách.
Kdo je Stanislav Grof
Stanislav Grof je světoznámým průkopníkem na poli psychiatrie, transpersonální psychologie a výzkumu léčivého potenciálu mimořádných stavů vědomí navozovaných psychedelickými látkami i rozličnými jinými metodami. Také je jedním ze spoluzakladatelů nové disciplíny archetypální kosmologie a i v pětaosmdesáti letech stále vyučuje na univerzitách a vede prožitkové semináře po celém světě. Mimo jiné obdržel prestižní cenu VIZE ´97 Nadace Dagmar a Václava Havlových v Praze a cenu Thomase Vernyho Společnosti pro prenatální a perinatální psychologii (APPPAH) za stěžejní přínos na tomto poli.
„Chci poděkovat za krásné představení. Pod rouškou komedie se ukrývá spousta hlubokých náhledů, a to spirituálních i psychologických. Je to v podstatě studie,“ začal pan profesor druhou půli večera. Ale jak se povedlo Gabriele orientovat ve složitých odborných tématech a zároveň se dozvědět spoustu zajímavých úvah a vzpomínek svého hosta? I přesto, že Stanislav Grof žije již 50 let ve Spojených státech, hledal správné české výrazy jen ojediněle…
Místo psychiatra malíř?
Překvapením pro mnohé bylo, že původní volbou mladého Stanislava bylo malování, dokonce již domluvené s Jiřím Trnkou. Ale jediná noc strávená s knihou Z. Freuda rozhodla jinak. Vystudoval psychiatrii a přesto od studentských let s tímto oborem, který se stal jeho vášní, bojuje. První terapeutické skupiny nazval dokonce jakýmsi útulkem před psychiatry.
Počátky prvních výzkumných pokusů s LSD vnímá jako cestu do neznáma. Dozvíme se, jaké služby si v rámci výzkumných praktik poskytovali s Jiřím Roubíčkem a v čem spatřil pan profesor Milion sluncí nebo Dharmakáju. O vědomí mluví s naprostou jistotou jako o kosmickém fenoménu. O speciálním Diamantovém bludném arcibalvanu uděleném spolkem Sysifos se specifickou pýchou a humorem.
Co nejvíce zajímalo diváky?
Holotropní dýchání, rituální používání rostlin, způsoby dechu, koncept spirituální krize či sebeléčebnou inteligenci těla a psyché. O tom všem a mnohém dalším uslyšíte v záznamu večera na videu.
Vzpomínání na minulost i vize do budoucna
Společná noc na Lávce byla zároveň výročím od úmrtí milované ženy Christine, se kterou vyvinuli metodu holotropního dýchání a sdíleli společné profesní i soukromé vášně. S úctou zavzpomínal pan profesor i na své rodiče a rodinné zázemí, s láskou v hlase zmínil svého bratra Pavla ,který byl již dříve vzácným hostem Léčivého divadla, světovou kapacitu na poli psychiatrie – a prozradil, zda má následovníky své profese ve svých dětech.
Přestože má vlastní zkušenosti podobné smrti a věří, že přechod na druhý břeh je fantastický zážitek, miluje život a zatím se nikam nechystá. O tom svědčí i jeho nové manželské ano, které řekl před rokem novému vztahu.
