Nedávno jsem byla na návštěvě u svého kamaráda. Sice jsme řešili pracovní záležitosti, ale vzhledem k tomu, že máme oba děti, napadlo mě spojit příjemné s užitečným. Moje Vikča je o pouhý rok mladší, a tak jsem si říkala, že by ocenila změnu. Nějakou novou kamarádku. Vzala jsem jí tedy na jednání místo do kanceláře s sebou domů k Honzovi rovnou do Eliščina pokojíčku. Tříletá Eli se mojí maličké hned ujala a začala jí nadšeně ukazovat svoje hračky. Neustále ale pokukovala po Viktorčiným růžovém plyšovém jednorožci, kterého Viki ochranářsky tiskla v náruči. 

“Já chci toho koníčka, tati…” obrátila svoje velké hnědé oči na Honzu. Ten se na mě tázavě podíval. Já jsem se pro změnu podívala na Viki, která Maxíka tiskla v náruči o to silněji.

“Nechceš jí ho na chvilku půjčit?” zeptala jsem se svojí dcery, i když jsem už předem znala odpověď.

“Tati, já chci ale koníčka! Ať mi ho půjčí!” Eliška začínala nabírat.

“A jejej… To bude zlý.” špitl Honza, který se tvářil naprosto rezignovaně. 

“Vikinko, fakt ho Elišce nechceš půjčit?” zkusila jsem to ještě jednou.

“Ne!” trucovitě se otočila. Atmosféra začínala houstnout a z vidiny hezkého odpoledne s novou kamarádkou se stala spíš vidina nehezké rozepře. 

“Nee, prosím, já už to nevydržím. Tady je hrozný kravál… Jsem tak unavený…” začala jsem nepřirozeně vysokým hlasem imitovat nebožáka Maxíka. Viki se na mě překvapeně podívala. Přistoupila jsem k ní.

“Slyšela jsi ho? Můžu si ho půjčit? Myslím, že něco chce říct.” mrkla jsem na ni a plyšáka si od ní převzala. 

“Já jsem strašně unavený, maminko. Holky si chtějí hrát, ale já už jsem si hrál celý den a byl bych nejradši, kdybych si mohl aspoň na chvilku uspinkat.” pokračovala jsem v divadýlku a nenápadně začala hýbat s Maxíkovo hlavou jako s maňáskem. Překvapená Viki a ještě překvapenější Eliška ho nespouštěly z očí.

“Maxíku, mám nápad. Vidíš tady ty hračky? Určitě zabere spoustu času, než si s tím holky pohrajou. Co kdybych tě teď vzala s Honzou s sebou do kuchyně, budeš tam s námi, a na chvíli si odpočineš? Potom se jistě budeš cítit líp a budeš si chtít s holkama hrát. Co ty na to?”

“Jooo, prosím! Já si teď fakt nechci hrát. Chce se mi spinkat.”

“Viki, můžu vzít Maxíka s sebou do kuchyně? Fakt vypadá unaveně. Nechce si hrát. Necháme ho odpočinout a až se vyspí, bude si s vámi hrát, jo? Ano Eli? Sama jsi to slyšela.

“Tak dobže. Já zatím Viktolce ukážu kuchyňku.” řekla rozhodně Eli, chytla překvapenou Viki za ruku a během mikrosekundy, jako by růžový jednorožec přestal existovat.

“Jak jsi to dokázala?” ptal se překvapeně Honza v kuchyni. Jen jsem pokrčila rameny a užívala si chvíli klidu bez mateřských povinností. Asi za půl hodiny přišly obě holky zkontrolovat situaci.

“Maxík už je vzhůru, holky. Teď mi říkal, že by se rád podíval na ten tvůj domeček, Eli. Viki, půjčíš Elišce Maxíka?”

“Jasně, ukážeme mu domeček!” vypískla nadšeně, a i k mému překvapení i s plyšákem obě holky zmizely v pokojíčku.

Když jsme asi po třech hodinách dorazily domů, mezi dveřmi mi Viki povídá:

“Víš mami, já jsem Maxíka tý Elišce nechtěla půjčit.”

“Já vím, broučku.”

“Já jsem jí to chtěla půjčit totiž až potom. Plotože jsem jí neznala…” 

Proč násilí ani křik nefungují

Za posledních pár měsíců mých emočních vypjetí a sem tam plácnutí přes zadek jsem si uvědomila zásadní věc. Když se k té malé budu chovat jako generál, nikdy nezmůžu nic. Možná že ji vystraším natolik, že udělá to, co chci. Jen proto, abych už nebyla zlá. Ale neudělá to z vlastní vůle…

Vzpomněla jsem si na svoje dětství. Na chvíle, kdy mi máma říkala: “Nebuď lakomá! Půjč jí tu hračku.” nebo “Přestaň řvát, nebo budeš mít proč.” 

Uvědomila jsem si, jak jsem se v těch chvílích jako ta malá pětiletá holčička cítila. Jak pro mě bylo naprosto nepřijatelné se vzdát svých hraček a půjčit je někomu. Jak se mi o to víc chtělo plakat, když mi bylo řečeno, že vlastně nemám proč. Jasně, že jsem měla proč. A se stupňujícím se křikem můj strach narůstal. Myslela jsem si, že jsem špatná. Že mě mamka nemá ráda. Ten pocit se mi nelíbil.

Jasně, že jsem v pěti letech svoje pocity ještě nedokázala pojmenovat. Natož pochopit. Tak jak bych je teprve měla umět ovládnout? Znala jsem jen pocit líbí/nelíbí, strach/bezpečí. 

A teď je to obráceně. Já jsem ta máma, ale zároveň mám svoje pětileté já přímo před očima… 

Je to zvláštní pocit. Ne pocit moci, ale spíš pocit jakéhosi závazku. Pocit zodpovědnosti za sebevědomí naší budoucí generace. 

“Proč? Protože jsem to řekla.”

“Přestaň, nebo dostaneš na zadek.”

“Nelez tam, nebo se naštvu.”

“Jsem tvoje máma, tak budeš dělat to, co ti říkam.” 

Zastrašování, výhružky, manipulace… Já vím, že to moc nikdo neřeší, a v tuhle chvíli se to může zdát jako přehnaná reakce, ale v dospěláckém světě se už bavíme o porušování zákona.

Pokud nás někdo zastrašuje, manipuluje s námi a snaží se nás k něčemu donutit pod různými výhružkami, jaký je náš postoj? 

Častokrát se s touto situací setkávám ve spojitosti s příběhy z partnerského života.

„Pokud mě miluješ, zůstaneš doma.“

„Kdybys mě miloval/a, tak to pro mě uděláš.“

„Tady není nic k jídlu! To jsi jako dneska nic neuvařila?“

„Zase zbytečně hysterčíš. Nepřeháněj…“ 

Všechny tyto situace krásně ukazují na manipulativní jednání. Určitě aspoň jednu z nich mnoho z nás v životě zažilo, takže spoustu z vás i ví, jak se s v tu danou chvíli cítilo. Pocit viny. Pocit méněcennosti. Pocit, že jste naprosto k ničemu a že musíte na sobě zapracovat, abyste partnera uspokojili. 

Pokud ho uspokojíte tím, že nebudete hysterčit (ve skutečnosti jde o lítostivý pláč způsobený jeho jednáním), příště mu uvaříte, nebo nepůjdete na to kafe s přáteli, zapřete tím svoje opravdové já. Svoje vlastní potřeby. A pokud to budete dělat příliš často, to, co se od vás očekává, brzy sami sebe úplně ztratíte a naučíte se jednat vždycky tak, abyste na prvním místě uspokojili druhé. 

Rodič typu generál dokáže dítěti zničit základ do partnerského života

Ať už uděláte cokoli, vždycky budete hodnotit především to, co na to řeknou druzí. Nedokážete přijmout svoje chyby. A stejně tak je to i s dětmi, kteří o to rychleji uvěří, že všechno, co dělají, nedělají pro svoje dobro, ale pro dobro ostatních. 

Výsledkem je potom dospělý jedinec, který sám za sebe nedokáže rozhodovat. Který sám sebe nepřijme. Dospělák, který bude v první řadě uspokojovat potřeby ostatních, místo toho, aby se snažil porozumět sám sobě a konat pro svoje vlastní dobro. Pro svoje vlastní štěstí… Takový jedinec, pokud si toto neuvědomí a nezačne s tím pracovat, nikdy nemá šanci navázat šťastný partnerský vztah. Protože bude žít především pro partnera. Pro jeho dobro. 

Typickým příkladem jsou maminky na mateřské. Často odstaví sebe na druhou kolej, snaží se být skvělou mámou a ještě lepší ženou, svému partnerovi vaří, pečou, perou, starají se o něho a vykonávají s vypjetím sil veškerou domácí práci včetně péče o děti. Často jim zůstanou oči pro pláč, protože je partner začne podvádět. 

Ty příběhy znám a slyšela jsem častokrát z úst těch mužů, kteří se dopustili nevěry, že je jejich vztah už nenaplňoval. Že jejich žena se o sebe přestala starat a už pro ně nebyla atraktivní. Byla spíše jejich mámou a oni neměli koho dobývat. Neměla svůj vlastní život… 

Prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás utváří 

Už od útlého dětství jsou ženy v postavení pečovatelky. Jako malé si hrajeme s kuchyňkou, vaříme, uklízíme a staráme se o panenky. Možná je to svým způsobem pro nás přirozené, ale zda to je skutečně tak, bychom měly rozhodnout samy. 

Role muže a ženy ve společnosti už není dávno striktně nastavená. 

Proto je nezbytné dětem už od malička naslouchat a snažit se pochopit jejich potřeby. Pokud chceme mít šťastné a sebevědomé dítě, které si jednou najde partnera, se kterým bude šťastné a bude mít hezký život, musíme mu dát prostor, aby samo ten svět poznávalo. Měli bychom být jeho průvodcem a ukazovat mu krásy i strasti života a naslouchat mu. 

Pokud ale dítě vyrůstá v prostředí, kde mu není nasloucháno, kde na sebe rodiče křičí a vzájemně se nerespektují, i toto chování dítě bude považovat za normální. 

Svoboda je klíč

Abychom docílili vřelého a láskyplného vztahu s dítětem, měli bychom začít v první řadě u sebe. Uvědomit si, zda to, co v životě děláme, děláme skutečně pro sebe. Zda jsme v tom vztahu šťastní a naplnění a zda i v prostředí, ve kterém žijeme, se cítíme dobře. Nejde o to se dítěti věnovat celý den od rána do večera. Ale stačí ho vést k samostatnosti tak, že mu ukážeme, že i my máme svůj život. Svoje koníčky. Že i my jsme unavení a chceme si odpočinout. 

Pokud dítě pláče, měli bychom tu být pro něho a snažit se pochopit, proč pláče. Dát mu pocit bezpečí a vždycky ho ujistit, že i když se zlobíme a jsme naštvaní, pořád ho milujeme. 

Měli bychom mu dát pocit svobody. Ptát se ho na jeho názor. Umět se omluvit za to, že jsme křičeli, nebo za to, že jsme udělali chybu. Jedině tak se dítě naučí, že chybovat je lidské a neznamená to, že je s ním něco špatně. 

Děti nejsou něco méně než my. Děti jsou tu od toho, aby nám ukázali cestu zpátky k nám samotným a jsou naším odrazem. 

A každá vypjatá situace je vždycky pro nás skvělá možnost, jak pochopit svoje vlastní emoce a příště zareagovat lépe…