Také jste si několikrát říkali, jak vás to kouření už ničí? Špatně se vám dýchá, vaše oblečení zapáchá, v puse máte „jako v polepšovně“ a vaše zuby žloutnou? Tolik peněz to stojí a ještě ke všemu vám to ničí to jediné, co si nemůžete koupit. Vaše zdraví… Vaše kondice je v mizerném stavu, ale bez cigaret si ten život, nebo aspoň některé události, úplně představit nedokážete. Vidíte se v tom?

Od zítra už nekuřák…

Tolikrát jsem přestávala. Tolikrát jsem dokonce i přestala. Na týden, na dva, jednou dokonce i na tři roky. Tolikrát jsem seděla v té vaně, zírala do prázdna a nechala se sžírat pocitem viny. Jak jsem to zase nedokázala.

Cítila jsem ten tlak na plicích, zapáchající dech a únavu. Věděla jsem, že mi to vůbec nedělá dobře. Věděla jsem, že po cigaretě nemám nejmenší chuť cokoli dělat. Sice jsem v daný moment, kdy jsem tak postávala před domem a kouřila, cítila pocit klidu, úlevy, volnosti a jakéhosi úbytku stresu, ale jakmile jsem dokouřila, už jsem rovnou přemýšlela nad tím, kdy si dám další. Nevěděla jsem, kdy mám dost. Byla jsem schopna vykouřit po večerech klidně pět cigaret za sebou. Když se po hodině dostavil takový ten stav, kdy je vám až špatně od žaludku a cítíte se jako kus smrdutého hadru, dostavila se i touha jednou provždy s tím skoncovat. 

Krabičku, kterou jsem měla doma, jsem tedy darovala sousedovi. Hned několikrát. A na druhý den při příchodu do práce jsem od kolegy pár cigaret vyžebrala v důsledku pracovního stresu a návyku chodit kouřit společně během pracovní doby. Byla jsem na sebe vždycky tak naštvaná a strašně dlouho přemýšlela nad tím, PROČ to nedokážu. 

Říct si ale „Zítra nekouřím“ je asi tak to samé jako říct si „Od pondělí žiju zdravě.“. Pokud jste doteď nebyli zvyklí na cokoli spojené se zdravým životním stylem, zřejmě to nevyjde. Aspoň ne na dlouho…

Musíte si být jistí, že to chcete…

Jistí… Co to vlastně znamená. Jasně, že chcete přestat. Víte to. Ale stejně si vždycky řeknete „No tak jedna cigareta mě nezabije.“ Je to tak? A pak je to další, pak zase další a najednou si kupujete další krabičku. Neznám nikoho, komu se podařilo přestat kouřit postupným snižováním počtu vykouřených cigaret za den. 

Musíte opravdu VĚDĚT, že už kouřit prostě nechcete. Představte si, že máte v hlavě dvě kontrolky. Obě svítí zeleně, pokud jste kuřákem, který nepřemýšlí nad tím, že by přestal, prostě mu to nevadí a často tvrdí „Mně to chutná“ nebo „Mě to baví“. 

Jestliže ale začnete přemýšlet nad tím, že byste kouřit přestali, jedna z těch dvou kontrolek začne blikat oranžově. Váš přístup k cigaretám se začne měnit a vy budete čím dál více přesvědčení, že to není dobré. Že vám to dobře nedělá. Že to nechcete… A jakmile si řeknete „Přestanu“ a stejně si další cigaretu dáte, dostaví se už zmíněný pocit viny. V ten moment kontrolka začne svítit červeně. 

Zkrátka víte, že chcete přestat. Jenže to je teprve první krok. Druhá kontrolka totiž stále svítí zeleně…

Odpor a strach

Myslím, že nejlepší rada na to, jak druhou zelenou kontrolku proměnit také v červenou spočívá v tom, dostatečně dlouho nechat jednu svítit zeleně a jednu červeně. V praxi to znamená, nějakou dobu žít s tím, že vím, že chci přestat, ale stejně občas selžu a tu cigaretu si dám. Poté si dokonce koupím krabičku. Jenže s každou tou cigaretou si už vlastně říkáte věci typu: „Zase jsem to nezvládl/a. Nemám na to. Nedokážu to nebo „Vždyť je to vlastně jedno“. Jenže už v sobě máte ten pocit selhání. Pocit viny. Pocit toho, že víte, že děláte špatnou věc, kterou dělat nechcete. Jste na sebe naštvaní a tu cigaretu si zdaleka ani nevychutnáte tak, jako když jste dříve kouřili s tím, že je vám to jedno a nad přestáním jste neuvažovali. To je síla červené kontrolky. 

Je normální, že o samotné přestání budete pokoušet na milion pokusů. Že večer ulehnete se špatnými pocity, ale druhý den si dáte stejně znovu. Přesně tak, jako jsem to dělala já. S jednou rozsvícenou červenou kontrolkou jsem žila asi půl roku. 

Po každém tom selhání jsem ale cítila, že se přece jen něco mění. Že klamu sebe samotnou. Že se neberu vlastně vůbec vážně. Stejně tak mi vadil ten výsměch od mých přátel, když mi nabídli cigaretu a já jsem rozhodně tvrdila, že už nekouřím.

„No jasně, pokolikátý? Už zase?“ dobírali si mě. Začalo mi docházet, že moje vůle je opravdu velmi slabá. A že se mi to ani trochu nelíbí. Párkrát jsem proto jejich nabídku cigarety odmítla a mnohokrát se přistihla, že při míjení skupinky kuřáků někde venku cítím jakýsi odpor. Pořád to ale pro mě nebyla taková ta STOPKA. Jenže s těmito pocity už jsem nabyla důkladného přesvědčení, že to dokážu a že přestat opravdu chci. A v ten moment, kdy jsem si byla absolutně jistá, jsem se rozhodla to říct svým nejbližším. 

Řekněte to svým blízkým

Jakmile jsem to oznámila rodině, svému příteli a přátelům, že definitivně končím, nejprve jsem se dočkala dalšího výsměchu. I přesto mě ale podpořili a řekli, že jsou zvědaví a že mi drží moc palce. Podpořili mě. Jako důkaz jsem přímo před očima svých přátel vzala zbytek cigaret a darovala je kolegovi, kuřákovi, a poprosila ho, aby mi už cigarety nenabízel. Tímto jsem si v sobě vybudovala jakýsi pocit závazku a zelená kontrolka začala blikat oranžově…

Následujících pár dní jsem pozorovala svoje chování a pocity. Představila jsem si sebe, jak se zvednu od toho počítače a jdu s ostatními ven, kde si tu cigaretu s chutí dám. Při té představě jsem pociťovala spíš odpor, plné plíce kouře, motání hlavy a především, sžírající pocit selhání. 

Den po dni se moje pocity neměnily, za to se mi zlepšil čich a chuť. Sice jsem si pořád nedovedla představit, že už si cigaretu nikdy nezapálím, ale byla jsem na sebe pyšná. Cítila jsem hrdost a respekt vůči sobě. Jak dny ubíhaly, brzy se dostavil nový pocit při pohledu na cigaretu. 

Ten pocit, který byl pro můj definitivní konec s cigaretami rozhodující. Pocit hrůzy z toho, že si cigaretu dám. Několikrát se mi i zdálo, že jsem vesele kouřila s přáteli před budovou našich kanceláří a budila jsem naštvaná a smutná. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsem selhala a jak si to nedokážu odpustit. Začala jsem vůči cigaretám pociťovat strach a odpor a přesně to byl moment, kdy i druhá kontrolka rozsvítila červeně…

Prostředí je velký pomocník

Vždycky jsem měla cigarety, coby návyk kouření, spojené s konkrétními lidmi nebo událostmi. Občasné večerní sedánky s přáteli u drinku, s konkrétní kamarádkou kuřačkou, nebo s partou kluků v práci. Zjistila jsem, že jakmile změním prostředí – jsem týden na dovolené, víkend u rodičů nebo na výletě s přítelem, vůbec si na cigaretu nevzpomenu. Dokonce jsem i četla příběh o vojácích, kteří měli problém s drogami a odjeli na misi. Po několika měsících se vrátili zpátky domů a k drogám se většina z nich už nevrátila. Opustili totiž na několik měsíců prostředí, se kterým měli drogy spojené a jejich návyk mimo domov tak zcela zanikl…

Říká se, že přestat kouřit je hlavně o tom, zaměřit svou pozornost na něco jiného než na cigaretu. Jenže pokud zrovna na cigaretu myslíte, jen tak vás z vašich myšlenek nic nevysvobodí. Proto se v tyto momenty snažte vyvarovat prostředí a činnostem, se kterými máte cigaretu spojenou. Nevolejte přátelům, se kterými jste si vždycky tu cigaretu dali, i když na dálku. Pokud kolegové v práci jdou kouřit, dojděte si na záchod nebo pro jídlo. Dokončete vaši práci… Jestliže jste doma, vaše dítě spí a vy jste zvyklí po jeho uložení si dát cigaretu v klidu na balkoně, běžte, a napusťte si vanu, ale za žádnou cenu nechoďte na ten balkon…

Prostě udělejte maximum pro to, abyste se vyhnuli tomu prostředí, které vás dovede k bezprostřední blízkosti selhat. Možná to nedokážete hned zítra. Možná ani za týden nebo za měsíc. Ale přestat kouřit je nějaká cesta o sebepoznání a sebepochopení. Toto si hlavně uvědomte a počítejte nezdařené pokusy. Jednou to dokážete… Až budete připraveni.