Analytický komentář

Předseda vlády Petr Fiala představil střednědobé plány směřování České republiky. Na konferenci Česko na křižovatce – Vize a strategie pro dalších 30 let zmínil čtyři hlavní pilíře fungování země – „sebevědomá země, štíhlý a efektivní stát, vzdělávání a strategické investice“.

Strategické investice do šesti konkrétních oblastí mají podle premiéra v budoucnu transformovat českou ekonomiku.

„Doprava, energetická infrastruktura, jádro, lithium, čipy a trendy v informačních technologiích, to je podle mě šest konkrétních oblastí, které mají obrovský potenciál změnit naši zemi. Proto tam musí směřovat velká část strategických investic,“ uvedl v projevu premiér.

Myšlenky premiéra o budoucím směřování země je nutné vnímat v kontextu celosvětových snah o transformaci globální ekonomiky na zelené formy energií a na takzvaný „net zero“, což znamená snížení emisí skleníkových plynů takřka na nulu.

Americká konzultační firma McKinsey & Company ve zprávě z roku 2022 uvedla, že se celá globální ekonomika bude transformovat na „net zero“ nejpozději do roku 2050.

Při přechodu na zelené formy energií český premiér sází především na jadernou energetiku a elektromobilitu.

Rozšíření jaderných elektráren má své zastánce, ale i odpůrce.

„Jaderná energie je nejen bezpečná a levná z hlediska technického, ale zabezpečuje i palivo na delší dobu. Pro reaktory je snadné zajistit palivo na několik let,“ popisuje výhody atomových elektráren jaderný fyzik František Janouch.

Naopak zásadně proti rozšíření jaderné energetiky jsou ekologické organizace. A to údajně kvůli „nevyřešeným úložištím radioaktivního odpadu a obrovskému riziku v případě havárie“.

Jak vysvětluje James Meigs, vedoucí pracovník Manhattan Institute, takzvaný „problém jaderného odpadu je mýtus“, který je šířen některými médii a organizacemi. (Markus Distelrath / Pexels)

Jak vysvětluje James Meigs, vedoucí pracovník Manhattan Institute, takzvaný „problém jaderného odpadu je mýtus“, který je šířen některými médii a organizacemi.

Skutečný radioaktivní materiál – obvykle uran 235 – se dodává v tvrdých keramických granulích uložených ve velmi pevných trubkách vyrobených ze zirkonia, přírodního prvku mnohem pevnějšího než ocel. To jsou palivové tyče.

„Kdyby veškerá elektřina, kterou jste kdy za celý svůj život spotřebovali, pocházela z jaderné energie, vyhořelé palivo by naplnilo pouze plechovku od limonády,“ říká James Meigs s tím, že vyhořelé palivo se umístí do vzduchotěsného trezoru z nerezové oceli, který je svařen a obalen silnou vrstvou železobetonu. Těmto zařízením se říká suché sklady.

Dr. Lutz Niemann, fyzik ve výslužbě a bývalý pracovník radiační ochrany ve společnosti Siemens AG, hovoří o bezpečnosti jaderné technologie v souvislosti se známými haváriemi – Černobyl, Fukušima a Záporoží.

Podle Niemanna je jaderná technologie vysoce bezpečná díky využití ochranných kontejnerů reaktoru, bezpečného nouzového napájení, rekombinátorů vodíku a Wallmannova ventilu s filtrem s aktivním uhlím. Více…

Pokud se vrátíme k Fialově plánu na zbudování průmyslového odvětví elektromobility, má jít podle premiéra ruku v ruce s těžbou lithia a vzácných kovů.

„Proto pracujeme na tom, abychom co nejdříve spustili těžbu, ideálně v roce 2026. Můžeme mít celý řetězec od těžby, zpracování, výroby baterií, výroby čipů až po produkci finálních aut,“ řekl na konferenci premiér s tím, že by těžba měla začít na Cínovci, kde je „5 % celosvětových zásob lithia“.

Vláda se podle Fialy pokouší získat projekt výstavby takzvané gigafactory – továrny na výrobu automobilových baterií. „Úspěch v těchto projektech by byl pro naše hospodářství obrovským impulzem,“ říká premiér.

Těžba lithia a elektromobilita znamená na jedné straně velký potenciál pro českou ekonomiku. Na druhé straně tato transformace může být z mnoha hledisek problematická a bude klíčové se poučit ze zkušenosti jiných zemí.

Elektrická auta a digitální technologie nemohou existovat bez kovů, a to především vzácných kovů jako vanad, germanium, beryllium, galium a mnoho dalších. (Mike Bird / Pexels)

Elektrická auta a digitální technologie totiž nemohou existovat bez kovů, a to především vzácných kovů jako vanad, germanium, beryllium, galium a mnoho dalších.

Podle některých predikcí se produkce vzácných kovů zdvojnásobí každých 15 let. A za současného tempa těžby pravděpodobně vyčerpáme většinu vzácných
kovů do 50 let.

Česká republika by se v případě úspěšné realizace plánu řetězce průmyslové těžby a výroby baterií a elektroaut mohla stát konkurentem dovozů z Číny.

Čína je totiž klíčovým hráčem na globálním trhu vzácných kovů. Produkuje jich ročně přibližně 130 000 tun a je prakticky monopolním producentem. Podle statistik z roku 2017 Čína vyrábí 44 % india, 55 % vanadu, 65 % grafitu, 71 % germania a 77 % antimonitu. Podle Evropské komise, zahrneme-li do těžby vzácných kovů i černý trh, jich Čína produkuje až 95 %.

Čína je největším výrobcem fotovoltaiky a investorem do větrných elektráren. Může se pyšnit největším trhem pro elektrické automobily a produkuje 80 až 90 % elektrických baterií.

Ačkoliv je Čína hlavním dodavatelem vzácných kovů ve světě, její zásoby mohou být do roku 2030 takřka minimální. Ilegální těžba vzácných kovů, která dle odhadů tvoří jednu třetiny poptávky, pravděpodobně ještě urychlí vyčerpání těchto zdrojů.

Vzácné kovy jako nástroj politického nátlaku

Čína tak začala na trhu se vzácnými kovy zavádět vývozní restrikce, aby zabezpečila svou poptávku a uchránila svůj trh. Např. v roce 2005 vývozní kvóta Číny pro vzácné kovy činila 65 000 tun.

O pět let později to bylo jen kolem 30 000 tun. Tato redukce vývozu souvisela s diplomatickým konfliktem mezi Čínou a Japonskem o souostroví Senkaku, kde se mj. nacházejí významná naleziště ropy a plynu. Toto souostroví Čína ztratila ve válce s Japonskem v roce 1895.

Čína se rozhodla použít vzácné kovy jako nástroj politického nátlaku. Japonský elektronický průmysl je totiž na nich zcela závislý. Problémy s dovozem vzácných kovů z Číny dopadly brzy i na Spojené státy a Evropu.

V roce 2010 Kathleen Dahlkemper, členka amerického Kongresu, varovala, že „Čína dominuje trhu se vzácnými kovy a kvůli tomu pomalu začíná ovládat i Spojené státy“. Začíná tedy ve světě boj o vzácné kovy?

Je velmi pravděpodobné, že v blízké budoucnosti Čína bude čím dál častěji využívat monopolu se vzácnými kovy pro své geopolitické cíle. „Vzácné kovy jsou krizové kovy,“ přímo varuje jeden odborník z Evropské geologické instituce.

Těžba vzácných kovů má ekologické důsledky

Vzácné kovy však nejsou krizové jen z hlediska politiky a ekonomiky, ale také z hlediska dopadu na životní prostředí a lidské zdraví.

Za prvé, jejich těžba vyžaduje obrovskou spotřebu vody. Pro výrobu jedné tuny spotřebujeme kolem 200 kubických metrů vody.

Za druhé, je nutné pro těžbu zajistit rozsáhlá území. Abychom získali 1 kg vanadu, musíme rozdrtit osm a půl tuny kamene, či v případě 1 kg galia dokonce 50 tun kamene.

Za třetí, při zpracování vzácných kovů se používají různé kyseliny. Odpadní voda je tak velmi toxická. Obsahuje radioaktivní odpad a těžké kovy.

„Můžeme Číně poděkovat za to, že si zničili životní prostředí, abychom my na Západě mohli využívat vzácné kovy,“ přiznal kanadský podnikatel v oblasti produkce vzácných kovů.

V Číně se nachází kolem deseti tisíc těžebních dolů vzácných kovů. Radioaktivní a toxický odpad se tam často vypouští do velkých řek, jakými jsou např. Siang, Jang-c’-ťiang či Žlutá řeka, s negativními důsledky na pitnou vodu a místní ekosystémy.

Vznikají také umělé přehrady plné jedovaté vody. Neslavně známá v tomto ohledu je čínská přehrada Weikuang.

Případy rakovin a dalších vážných nemocí jsou alarmující. Nicméně, jak to v Číně a jiných nedemokratických režimech bývá, je těžké se dopídit skutečných environmentálních a zdravotních dopadů.

Dopady na životní prostředí se budou jen zhoršovat. Čína hledá nová místa možné těžby např. v Kanadě, Austrálii, Kyrgyzstánu, Peru či ve Vietnamu.

Poptávku po vzácných kovech se samozřejmě snaží naplnit i jiné státy. Japonsko v Indii, Německo v Mongolsku, Jižní Korea v Severní Koreji, Francie v Kazachstánu, Spojené státy v Grónsku atd. Těžba vzácných kovů v současnosti spotřebuje kolem 8 % globální energie a toto procento se bude nadále zvyšovat.

Globální transformace na digitální ekonomiku a zelené formy energie mohou vyústit v závažné geopolitické konflikty. Jedno je již nyní jisté, boj o vzácné kovy přispěje k další destrukci životního prostředí.