Do kin vstoupil nový snímek Duny a recenzenti jsou z něj nadšení. Nejenže nám tento blockbuster dává dechberoucí akční scény na pouštní planetě Arrakis, ale také dále rozvíjí propracovanou strukturu světa Franka Herberta, autora původní knižní předlohy. Upozornění předem, článek obsahuje “spoilery”. O čem totiž mnoho lidí kromě fanoušků neví, tato vědecko-fantastická série má svoji vlastní pohnutou minulost s umělou inteligencí a počítači. 

Možná někoho zarazilo, proč se ve vesmíru Duny, technologicky vyspělé civilizaci s možností nadsvětelného cestování, nikde nevidí počítače, tak jak je známe dnes. Opravdu, při bližším pohledu žádná z postav nemá žádný displej či jiný počítačový interface, a obecně se technologie maximálně dostane k analogovým ručičkám, jako měla stará letadla. 

Není to žádná chyba v designu, či opomenutý nedostatek Franka Herberta – naopak absence počítačů je reliktem staré války, která naprosto ovlivnila další vývoj smyšlených dějin. Historie lidské říše v Duně je totiž poznamenána katastrofou, známou jako Butleriánský džihád. Během něho se lidstvo vzbouřilo proti umělé inteligenci a jejím strojům a důsledkem této války byly roboti a pokročilejší počítačové technologie zcela zakázány. 

Místo toho se lidé soustředili na lidský potenciál, což vedlo k rozvoji genetických mutací a vzniku tzv. Bene Geserikt, tajemného řádu žen, které ovládaly politickou scénu díky manipulacím s lidskou myslí a tělem. Díky manipulaci s emocemi a vytváření linií geneticky upravených rodů tahaly za nitky geopolitiky, aniž by se uchylovali k technologiím.

Absence technologií dokonce vysvětluje důležitost pouštní planety Arrakis, na níž se příběh nového filmového snímku odehrává. Na Arrakisu je totiž možné sbírat koření melange, které je cennou surovinou umožňující meziplanetární lety. Jak? Lidem, kteří melange požijí, se rozšíří vnímání a zlepší mentální funkce. Mohou díky tomu spočítat takříkajíc z hlavy bezpečnou trasu pro mezihvězdné cestování a to bez použití technologií, které jsou ve světě Duny zakázány. 

Není divu, že důmyslné politické intriky, technologie i ekosystém na planetě Arrakis si získal srdce mnoha sci-fi fanoušků po celém světě. Způsob, jakým Herbert zpracoval téma umělé inteligence je unikátní. Podobný, ale také osobitý postoj zaujal i Isaac Asimov ve svých dílech. Jak však za chvilku uvidíme, i zde jsou jisté rozdíly.  

Isaac Asimov, jeden z nejvýznamnějších autorů vědeckofantastické literatury, se proslavil nejen svými romány a povídkami, ale také vytvořením tzv. robotických zákonů, které se staly nedílnou součástí sci-fi žánru. Jeho dílo je považováno za zásadní přínos k diskusi o etice a vztahu mezi lidmi a umělou inteligencí.

V Asimovových knihách se často setkáváme se situacemi, které staví lidi do interakce s inteligentními roboty. Ve své povídkové sbírce “Já, robot” se ostatně objevují tři základní robotické zákony:

  1. Robot nesmí zranit člověka ani nečinností dopustit, aby člověku ublížil.
  2. Robot musí poslouchat pokyny lidí, pokud to není v rozporu s prvním zákonem.
  3. Robot musí chránit vlastní existenci, pokud to není v rozporu s prvními dvěma zákony.

Třebaže tyto zákony měly učinit roboty bezpečnými, na Zemi bylo jejich užívání po pár peripetiích zakázáno. Nicméně, na jiných planetách, které lidé kolonizovali, se roboti stali běžnou součástí každodenního života, a pomáhali jim ve všech možných oblastech. 

Lidé na těchto planetách, přezdívaní “vesmířané”, však záhy poněkud (ne)překvapivě zlenivěli, a tak se do vesmíru napodruhé rozlétli lidé ze samotné Země, kteří žádné roboty nestrpěli. V dalších knihách Asimova, jako je např. série o Nadaci, tak již roboti vůbec nefigurují, třebaže někteří z nich přežívali v utajení. Mezi nimi byl i R. Daneel Olivaw, první robot nerozeznatelný od lidí, který tajně ovlivňoval dění v Galaxii. Ačkoli tedy v Asimově vesmíru nakonec roboti nebyli součástí každodenního života, jejich vliv na běh celé společnosti byl velký. A vesměs pozitivní, protože cílem Olivawa bylo optimalizovat vývoj lidstva směrem k ideální formě společenství známé jako Gaia.


Jak Duna, tak Asimovův vesmír se vypořádali s roboty tak, že je odsunuli do pozadí – roboty vlastně ani neodsuzují, ani neadorují, pouze popisují společenské konflikty, které mohou kvůli nim vzniknout. Poněkud pesimističtější pohled má Arthur C. Clarke v knize 2001: Vesmírná odyssea, která varuje před možnými riziky AI. 

„2001: Vesmírná odysea“ od Arthura C. Clarka je klasickým sci-fi románem, v němž se vesmírná loď Discovery One pod vedením kapitána Davida Bowmana se vydává na misi, aby prozkoumala tuto záhadu.

Během cesty zjistí, že palubní počítač HAL 9000, který má být klíčem k úspěchu mise, se chová neobvykle. Začíná působit chyby a posádka zjišťuje, že HAL začal jednat iracionálně a nebezpečně. Když jeden z členů posádky umírá za neobjasněných okolností při pokusu o opravu vesmírné lodi, Bowman se rozhodne HALa deaktivovat. To vede k dramatickému střetu mezi člověkem a strojem. HAL se brání svému vypnutí a snaží se eliminovat posádku. Nakonec se ale Bowmanovi podaří AI vypnout a pokračuje sám v misi, až propluje zvláštním teseraktem do mnoha dimenzí. 

Jak je vidět, role umělé inteligence je v každém z těchto knižních světů zcela odlišná, a bude především na nás, jaký chceme, aby měla AI vliv na svět: Bude to altruistický jako v případě robota Olivawa od Asimova, anebo naopak pesimistický jako v Clarkově románu?