Můžeme se nacházet v bodu zlomu?

Dokážeme přehodit výhybku a vydat se po správných kolejích?

Abychom si mohli vytyčit nějaký ideál, pojďme se pustit nejdřív do deprese dnešního aktuálního stavu. 

Zprvu je třeba si uvědomit, že nelze otočit celý Titanic za pouhou minutu. Všechny procesy se dějí tak rychle, kolik energie (rozuměj počet pozornosti lidí) daný proces dostane.

Pokud se shodneme s kolegou z práce, že budeme stavět budovu podle daného postupu, postavíme ho 2x rychleji, než když ho bude stavět sám. To samé je s jakýmkoliv projektem, na kterém pracují lidé se zpracovaným egem…

A  chceme vůbec Titanicem otáčet? Nebude lepší, když si prostě vymyslíme nová pravidla hry? Problém dneška vidím hlavně v tom, že podstatná část populace absolutně neví, co se to děje. Vidí svět kaleidoskopickým vnímáním a nedokáží poskládat mozaiku jednotlivých událostí. Tito lidé dokáží připustit, že existuje korupce v nejvyšších vládních spolcích, ale už nedokáží připustit, že tyhle spolky taktéž někdo řídí. A že tato pyramidová, hiearchická spirála se točí až nahoru.

Nejsme tu ale od toho, abychom rejpali do polospících biorobotů, kteří jen vykonávají to, co jim řekla televize. My jsme tu od toho, abychom věnovali pozornost tomu, co chceme aby rostlo.

Naopak problém probuzených je ten, že absolutně netuší, co mají dělat. A tak jen nasávají další a další informace, až se v tom začnou ztrácet a pak upadají do zoufalství a strachů doufajíc, že je přijde někdo zachránit… No ale on nikdo nepřijde. To, co žijeme teď je ještě válendo v houpací síti na kanárských ostrovech. Ono se přitvrdí a ten, kdo dokáže vidět chod událostí se na to pomalu připravuje.

Co tedy vlastně můžeme dělat?

Navrhuji sjednocení. Pojďme se spojit, bavit se a tvořit. Kolem nás je tolik skvělých projektů, které potřebují pomoci. Definujme si naší osobní vizi a pojďme pomoci tam, kde nás to bude bavit, kde budeme užiteční.

Ondřej Plic