Nástup do základní školy je pro malého šestiletého nebo sedmiletého človíčka výrazným předělem v jeho životě, protože opustí čas her a zábavy v mateřince. Děti se do první třídy většinou těší, což znamená, že jsou otevřené všemu novému, co je čeká. Jsou jako houba – na rozdíl od ní žáci do sebe nenasávají vodu, ale vědomosti. Do základní školy prvňáčci nastupují s nadšením. Proč jim ale nevydrží po celou povinnou školní docházku? Kde se stala chyba, že stále častěji odcházejí ze státních do alternativních škol?

Co znamenají zkratky RVP a ŠVP

Základy k povinné školní docházce položila císařovna Marie Terezie v roce 1774. Do praxe ji pak uvedl říšský školní zákon z roku 1869. V současnosti ji ustanovuje zákon č. 561/2004 Sb. (Školský zákon). Pro děti to znamená se povinně vzdělávat po dobu devíti let podle Rámcového vzdělávacího programu (RVP), jenž definuje státní úroveň vzdělávání v České republice. Jednotlivé základní školy mají možnost si vytvořit svůj vlastní školní vzdělávací systém (ŠVP), přičemž je pro ně závazný RVP. Co to pro děti znamená v praxi?

Pokud žáci projdou všemi devíti ročníky základní školy, měli by mít všichni vědomosti na určité úrovni. Minimálně na takové, na které mohou začít stavět v dalším vzdělávacím procesu na středních školách nebo učebních oborech. Až sem to vypadá velmi dobře. Ale schválně, kolik si toho vy pamatujete ze svých školních let?

Uměli byste třeba vyjmenovat, z čeho se skládá pestík? Jestliže se nevěnujete botanice ve své profesi, tak je pravděpodobné, že už jste tuto vědomost ze základní školy dávno zapomněli. Je to celkem pochopitelné, nedůležité informace mozek cíleně maže, a zbavuje se tak nepodstatného balastu.

Tlak na výkon je pro děti stresující

Moderní společnost vyvíjí na zaměstnance tlak na výkon. Je tomu tak prakticky v každém povolání. A nejen tam. S výkonem se setkávají i děti na základních školách. Každý týden je čekají pětiminutovky na rychlost a diktáty, často jich musejí zvládnout několik během dne. V nich učitelé hodnotí nikoliv to, co žáci umějí, ale jaké měli chyby.

Známkování bývá velmi přísné – za jednu a každou další chybu je známka o stupeň horší. Se zkoušením a známkováním proto mají děti spojený stres. Není možné se divit, že je školní učení postupem času přestává bavit, dokonce v mnoha případech k němu pociťují až odpor.

Jak funguje lidský mozek aneb pracovní a školní stres není stejný

Zastánci školního systému podle RVP jsou toho názoru, že stres je pro děti důležitý. Ostatně co jiného budou zažívat později v zaměstnání? Alespoň na to budou připravené. Jenže je podstatný rozdíl mezi stresem v práci, kde vykonáváte činnost, kterou znáte, a stresem, který se pojí s učením.

Ano, lidé jsou často pod stresem schopni velkých výkonů. U učení to ale neplatí, protože zde má přímo škodlivé účinky. Podle moderních poznatků psychologie se člověk lépe učí tehdy, nachází-li se v příjemném prostředí, kde není pod tlakem. Ve státním školství to ale zapomněli zohlednit a učitelé jedou stále postaru, jak za císaře Františka Josefa I. v 19. století.

To znamená direktivně s pomyslným bičem v ruce na nezdárné žáky, aby je přinutili k maximálním výkonům stylem „Nemáš domácí úkol? Za 5.“ Víte, že vypracování domácích úkolů je vlastně nepovinné, protože nemá oporu ve Školském zákoně? Na toto téma můžete zhlédnout videa na TikToku nebo Facebooku od Štěpánky Cimlové (Štěkánka – učitelka). Stojí za to je vidět. Ano, dětem psaní domácích úkolů neuškodí. Ale vás by bavilo si každý den nosit práci domů? 

Co je to alternativní školství

Už na počátku 20. století se objevily pedagogické směry, které byly protiváhou klasického školství. Jedná se zejména o školy Montessori či Waldorf. Jejich odlišnost spočívá hlavně v hodnocení výsledků žáků, organizaci i metodě výuky.

V současné době k nim lze připočíst tzv. svobodné demokratické školy se sebeřízeným vzděláváním žáků, které vycházejí z prostého faktu, že člověk se chce učit, pokud se nachází v bezpečném prostředí bez stresu. V těchto školách jsou za své vzdělání odpovědné samy děti. Škola jim k tomu vytváří vhodné podmínky a poskytuje podporu. A dá se říct, že o žáky nemají nouzi, protože stále více rodičů si uvědomuje, že současný školní systém je už přežitý. Nechtějí, aby jejich dítě ve škole zažívalo jen stres, případně neúspěch, který ho navíc demotivuje.

Vzdělávat se lze i doma

Kromě alternativních škol existuje ještě možnost děti vzdělávat individuálně doma. Žák pravidelně do školy nechodí, učí se doma (nejčastěji s rodičem) a jeho povinností je jednou za pololetí se dostavit k přezkoušení do školy, kde je k individuálnímu vzdělávání (IV) přihlášen. Pokud se rodiče rozhodnou pro tuto alternativu, čeká je vyšetření dítěte pedagogicko-psychologické poradně, která pak vydá doporučení k domácímu vzdělávání.

Pak už jen stačí podat žádost o IV na vybrané základní škole, doložit potřebné dokumenty a je to. Aby mohl rodič své dítě doma učit na prvním stupni, musí mít maturitu. Od druhého stupně je vyžadován minimálně bakalářský titul. Nemá-li ho, lze to vyřešit garantem s vysokoškolským vzděláním.

I v oblasti domácího vzdělávání je viditelný nárůst žáků, kteří do něho z klasického školství přecházejí. Přispěla k tomu také koronavirová pandemie, během které byly školy zavřené a děti se učily doma. Mnohdy totiž jejich rodiče zjistili, že jejich vzdělávání zvládají i bez nutnosti každodenních stresů při odchodu do školy. Oporu mají ve Zdeňce Šíp Staňkové, blogerce a youtuberce (Děti jsou také lidi), která se svými třemi dětmi žije sebeřízeným vzděláváním. 

Státní školství ustrnulo na mrtvém bodě

Je škoda, že školství v České republice přešlapuje na jednom místě. Doba pokročila rázným krokem dopředu. Máme k dispozici internet, kde je možné si vyhledat jakékoliv informace. Proč tedy děti nutit být chodícími encyklopediemi, když se ony umějí k těmto informacím dostat, pokud chtějí? V reálu to pak vypadá tak, že se žáci na písemku učivo naučí, aby ho po ní ihned zapomněli. Ve většině státních škol jim není dán prostor pro jejich kreativní přístup k učení. Je to bohužel dáno i velkým množstvím žáků ve třídách. 

Podle pedagogické komory mezi hlavní systémové problémy českého školství patří jeho podfinancování, netransparentní a nekoncepční rozhodování o změnách ve školství a současné nastavení společného vzdělávání formou inkluze, které rozvrací výuku a má negativní dopady na kvalitu vzdělávání. 

Pokud se situace v těchto bodech nepohne směrem kupředu, je možné, že stále více žáků bude utíkat k alternativnímu školství.